Přímá metoda

Přímá metoda vznikla na počátku 20. století jako metoda, která měla za úkol odstranit tak hojně kritizované nedostatky, které s sebou přinesla gramaticko-překladová metoda. Nejvíce kritizovaným nedostatkem byl označen fakt, že gramaticko-překladová metoda nepřipravovala studenty na použití jazyka v běžné komunikaci. Jako nápravu ke zmíněnému nedostatku představila přímá metoda myšlenku vyučovat přímo v cílovém jazyce. Jazyk byl vnímán jako komunikační systém, prosazovala se zásada učit cizí jazyk přirozenou cestou, stejným způsobem jako jazyk mateřský. Právě všechny zmíněné skutečnosti vedly k názoru, že direktivní metoda ve výuce cizích jazyků začala být považována za velký krok kupředu. Mezi základní principy této metody řadíme následující:

·        ve vyučovacích hodinách se používá výhradně cizí jazyk

·        slovní zásoba je aktuální, vztahuje se na oblasti každodenního života; její význam se nepřekládá do mateřského jazyka, nýbrž vysvětluje pomocí obrázků, předmětů, mimiky, gest, atd.

·        velký důraz je kladen na správnou výslovnost

·        gramatika je zprostředkována žákům induktivně, tj. žáci si gramatická pravidla vyvodí sami

·        velmi důležitá je interakce mezi žáky a učitelem, která probíhá formou otázek a odpovědí

·        proces rozvoje komunikativních dovedností probíhá podle jazykové úrovně žáků

·        důraz kladen převážně na mluvení a poslech - žáci se učí odposlechem vět užitých v určitém kontextu a následně nápodobují to, co slyšeli

·        učitel i žáci se podílejí aktivně na vyučovacím procesu

·        součástí výuky je také seznámení se s životním stylem a kulturou rodilých mluvčích

·        mezi typické vlastnosti řadíme názornost, aktivní jednání, aktivní a otevřená komunikace, podpora vlastní iniciativy, přirozenost, trpělivost,…..

Opět si uvedeme pro představu model výuky, který využívá prvků přímé metody: Učitel není již v očích svých žáků vnímán jako autorita či dominantní postava, ale naopak ho považují za poradce, spolupracovníka či v některých případech za kolegu. Učitel se soustředí na to, aby jeho žáci byli schopni v cizím jazyce komunikovat, a proto jim ukládá mnohem aktivnější role než v gramaticko-překladové metodě. Žáci jsou tímto přístupem učitele motivováni, podílejí se na vzájemné interakci s učitelem - výuka směřuje k partnerskému vztahu mezi učitelem a žáky. Učitel koncipuje celou výuku na jediném, a to vybavit žáky schopnostmi, které jim umožní domluvit se v běžném životě. Důraz klade na to, aby se studenti byli schopni zeptat v cizím jazyce na potřebné informace a také, aby dokázali v určitých situacích odpovědět. Jádro výuky tvoří komunikace, celý plán výuky je rozčleněn na jednotlivá témata, situace. Příkladem aktivity můžeme uvést hlasité čtení, při kterém žáci čtou nahlas úryvek příběhu, přejímají role z příběhu a rozvíjejí rozhovor. Učitel podává náměty k rozhovoru, ale snaží se podporovat samostatnost a fantazii žáků, velmi dbá na správnou výslovnost. Gramatická pravidla, které žáci získali induktivní metodou jsou procvičována buď opět formou konverzace nebo použitím různých typů diktátů, doplněním chybějících výrazů do textu aj. Na závěr hodiny zařazuje učitel uvolňovací aktivitu, a to písničku, hru či kreslení mapky, obrázku,.. .