Komunikativní metoda

Vznik komunikativní metody datujeme kolem 70. let 20. století. Můžeme říci, že komunikativní metoda vycházela z již zmíněných metod a snažila se z těchto metod převzít právě ty prvky, které byly označovány za účelné a přínosné a naopak se vyvarovat nedostatků, které byly kritizovány. Propagátoři komunikativního přístupu ve výuce jazyků uznávají důležitost gramatiky a slovní zásoby, zároveň však dodávají, že výuka pouze těchto dvou složek je neadekvátní. Nejen gramatika, slovní zásoba, komunikační dovednost, ale také důležitost sociálního kontextu tvoří podstatné rysy této metody. Mnozí však nevidí komunikativní metodu jen jako jednu ze specifických metod, nýbrž  jako soubor postojů, principů a z nich vyplývajících postupů. Dalšími znaky komunikativní metody, které vystihují její podstatu jsou:

·        cílem je naučit se komunikovat v cizím jazyce; schopnost přiměřeně jednat v různých životních situacích

·        autentické použití jazyka - cílem není tvořit dlouhé a komplikované věty
a fráze, ale naopak krátké a výstižné

·        jazyk je pro žáky smysluplný

·        při osvojování si cizího jazyka rozvíjíme souběžně všechny čtyři jazykové dovednosti - poslech, mluvení, čtení, psaní

·        zeměpisné znalosti pomáhají lépe se seznámit s jazykem, nabízejí podnět ke komunikaci

·        učení je vnímáno jako celistvý proces - učíme se hlavou, rukou a srdcem

·        součástí komunikativní metody je tzv. teorie mluvního aktu. Podle Janíkové, Michels-McGovern (2002, s. 16) vystihuje a popisuje mluvní akt právě to, „co lidé s jazykem dělají“. Autorky dále mluvní akt člení do
4 fází. V první fázi se mluvčí připravuje na rozhovor, volí si určitý plán. Když má již vymyšlený plán snaží se ve druhé fázi tento plán převést pomocí jazykových prostředků do podoby rozhovoru, tento rozhovor přizpůsobuje během třetí fáze dané situaci či kontextu a nakonec ve čtvrté poslední fázi vnímá, jak zapůsobil na svého partnera.

·        chyby jsou tolerovány jako přirozená součást rozvoje jazykových schopností

V praxi by tedy výuka vedena na základě komunikativní metody mohla vypadat následovně: Výuka probíhá ve dvojicích, trojicích, skupinkách nebo se činností účastní celá třída. Učitel plní roli poradce, je organizátorem aktivit, analyzuje potřeby žáků, připravuje vhodné aktivity, vystupuje jako nezávislý účastník komunikace a  koordinuje průběh hodiny. Studenti komunikují převážně mezi sebou navzájem. Učitel vybírá pouze autentický materiál, který pomáhá překonat problém přenosu toho, co se žáci učí ve třídě do reálného světa. Tento přístup využívá tři druhy materiálu. Jednak se jedná
o materiálu založeném na textu - učebnice, dále o materiálu založeném na úkolech - hry, hraní rolí, nápodoba, dialog, řešení problémů a nakonec se jedná o použití skutečných předmětů jako např. časopisy, noviny, mapy, obrázky aj. Učitel pomáhá žákům komunikovat v němčině a samozřejmě je motivuje k práci s jazykem.